Informace

Psychoterapie je léčba psychologickými prostředky, která má za cíl odstranit nebo zmírnit potíže, nemoci nebo poruchy, může taky  vést k osobnostnímu rozvoji. Zakládá se především na porozumění způsobu prožívání a vnímání sebe sama, způsobu vztahování se k okolí a na snaze pomoci klientovi ve zlepšení kvality vlastního života a v nalezení účinnějších vzorců chování. Využívá rozličných psychologických prostředků, zejména rozhovor a terapeutický vztah. Lze však využívat širokou paletu metod dle povahy klienta a typu problému, např. arteterapeutické metody, práci s tělem a pohybem, analýzu snů, tréninkové a nácvikové metody, domácí úkoly a různé techniky expresivních terapií. Tyto metody mohou přinášet nové vhledy.  Jde obvykle o déletrvající spolupráci, která má také dlouhodobější efekt.

Psychologické poradenství je forma pomoci klientům, která jí více zaměřena na řešení konkrétního problému, představuje řadu konzultací většinou spíše krátkodobějšího charakteru. Poradce se zaměřuje na aktuální problém, snaží se pomoci klientovi při jeho zvládání. Může jít o potíže vztahové, partnerské, manželské, rodinné, meziosobní, osobní apod. Poradce se nesnaží o dlouhodobou práci ve smyslu změny osobnostního nastavení nebo o léčbu psychických nemocí. Někdy se v praxi může stát, že psychoterapie se prolíná s poradenstvím resp. se mohou kombinovat. 

Specifické psychologické metody, techniky, koncepty a postupy.

EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing - Desenzibilizační terapie využívající pohyb očí) představuje komplexní, integrativní psychoterapeutickou léčbu, která pomáhá lidem zotavit se z problémů vyvolaných traumatickými událostmi v životě (např. autonehody, zdravotní a osobní ztráty, sexuální násilí apod.). Principy terapie vyvinula psycholožka Francise Shapiro v USA v 80. letech 20. století. Terapie EMDR je vědecky ověřená a doporučená mnohými mezinárodními organizacemi pro léčbu posttraumatické stresové poruchy (např. WHO). EMDR kombinuje prvky z různých psychoterapeutických škol s bilaterální stimulací (oční pohyby, sluchová či dotyková stimulace). Metoda je založena na modelu adaptivního zpracování informací (AIP). Tento termín se týká vrozené sebeléčivé schopnosti mozku vypořádat se s obtížnými životními zkušenostmi a dospět k adaptivnímu řešení. Když se však náročná zkušenost děje příliš rychle, neočekáváme ji nebo je příliš zaplavující, přirozená schopnost organismu zpracovat danou událost je přetížená a může se blokovat proces samoléčení. Základem patologie jsou vzpomínky uloženy v dysfunkčních neuronálních sítích. Terapie EMDR obnovuje normální zpracování informací. Je to hloubková, intenzivní metoda na zpracování kořenových zážitků, které vedly k rozvoji různých rušivých symptomů. Nejde tedy jenom o zmírňování symptomů, ale léčbu jejich příčiny, původu. EMDR metoda zahrnuje pozornost ke třem časovým obdobím: (i) zpracování minulé dysfunkčně uložené vzpomínky, (ii) práci se současnými spouštěči a (iii) přípravu na budoucí setkání se spouštěči. EMDR metoda je celostní, pracuje na všech úrovních, na kterých jsou vzpomínky v mozku uloženy (smyslové vjemy, obrazy, emoce, tělo, kognice, subjektivní smysl vzpomínky). V rámci EMDR je celá větev technik a způsobů na obnovu / podporu vnitřních zdrojů klienta. EMDR napomáhá obnově přirozené sebeléčivé schopnosti mozku a tím se stává efektivním a poměrně rychlým nástrojem pro léčbu. Speciální metodikou je tzv. Gearbox dle Hélène Dellucci, kde se zpracovávají složitější komplexní vývojová traumata, preverbální, porodní, transgenerační traumata. 

Focusing je způsob jak poznávat své pocity, naslouchat jim, být s nimi (i s těmi těžkými), naučit se chápat co nám chtějí říci. Nepřemýšlíme o pocitu, neanalyzujeme ho, nýbrž vnímáme, jaký je. Učíme se být s ním v plném, otevřeném, přijímajícím kontaktu. Je to jednoduchá a přirozená metoda, která umožňuje dostat se prostřednictvím tělesných pocitů k jejich smyslu - k tomu, co se s nimi spojuje (kde mají původ). Za každým pocitem je nějaká potřeba. Pocity nám poskytují informace o tom, co chceme a co nechceme. Focusing učí člověka orientovat pozornost na odraz životních problémů v tělesném prožívání - tělesně zakotvené prožívání. Učí ho pracovat s pocity tak, aby v těžších životních situacích dovedl lépe pomoci sám sobě i druhým. Každý pocit je zakotvený v těle. Autorem metody focusing je Eugene Gendlin - žák Carla Rogerse, psychoterapeut, filosof a výzkumník. Zkoumal účinky psychoterapie a došel k závěru, že prospěch přináší hlavně těm, kteří již z počátku dovedli vnímat, jak nesou problémy ve svém těle a hledali pro tyto vágní pocity co možná nejpřesnější výraz.  Focusing lze využít při přípravě na nějakou náročnou situaci (např. zvládání trémy před veřejným vystoupením) nebo při rozhodování se mezi více alternativami v životě. Focusing na konkrétní téma může např. pomoct při zacházení se zaplavujícími pocity, při vyjasnění vztahových témat, při navázaní lepšího vztahu se svým vnitřním kritikem, při uvolnění bloků, umožňuje získat informace z nějakého tělesného symptomu apod. Focusing pomáhá zlepšovat vztahy k blízkým lidem tím, že více chápeme své pocity i pocity druhých. Praktikování focusingu vede k tomu, že člověk více přijímá sám sebe a akceptuje všechny své pocity, učí se s nimi komunikovat.

Imaginativní techniky. Imaginace je schopnost lidského mozku vytvářet v mysli obrazy (představy) minulé zkušenosti (reproduktivní i.) nebo vytvářet nové představy (konstruktivní i.). Mozek myslí v obrazech, u imaginace jsou aktivovány stejné oblasti mozku jako u prožívání situace tady a teď. Dokážeme tak prožít události mimo aktuální "realitu" na fyzické, smyslové a emoční rovině. Obrazové vzpomínky předchází verbální zkušenost, což souvisí s vývojem mozku. Imaginativní techniky se  opírají o neuroplasticitu mozku a sebeléčivou schopnost mozku. V mysli dokážeme cestovat v čase, dostávat se do minulých vzpomínek a měnit je a dostávat se do budoucnosti a připravovat se na ní, vytvářet ideální scénář. Taky dokážeme vytvářet fantazijní, smyšlené obrazy s využitím kreativity a intuice pravé mozkové hemisféry. Imaginace má širokou škálu uplatnění a cílů šitých na míru klienta. Rozlišujeme dva typy imaginace. Řízená imaginace - terapeut provází klienta vnímáním obrazů, které nabízí, obvykle s cílem posílení vnitřních zdrojů, jistoty, posilováni sebevědomí, doplňování vnitřních kvalit. Zde existuje obrovské množství technik a témat (např. vizualizace přírodní scenérie, vnitřní krajiny, očišťování vodou, čerpání energie, úleva od bolesti atd.). Aktivní imaginace - klient sleduje své spontánní vnitřní obrazy (spontánně nebo k určitému tématu), sděluje je terapeutovi, který facilituje vnitřní proces klienta otázkami, podněty a návrhy. Následně obvykle probíhá rozhovor o získaných podnětech a možné aplikaci do života klienta. Cílem může být např. zorientování se v aktuální životní situaci, rozhodování v životě, ujasnění si vztahu vůči nějaké osobě, prohlubování sebepoznání, zpracování minulých tíživých vzpomínek, nalezení poselství ze snu, hledání smyslu nějaké události atd. Do psychoterapie přinesl imaginaci Carl Gustav Jung inspirován východním učením. V současnosti se imaginativní techniky používají napříč psychoterapeutickými směry a v různých specifických přístupech, např. NLP (neuroligvistické programování), schéma terapie, IFS (Internal Family Systém), polyvagální terapie a jiné. Katatymně imaginativní psychoterapie (KIP) je primárně postavena na imaginacích s předem danými náměty, které se interpretují archetypálně.

Polyvagální teorie (PVT). Zformuloval jí výzkumník dr. Stephen Porges. PVT je teorií autonomního nervového systému (ANS). Ze slov: poly - víc, vagal - nerv vagus. Nerv vagus, t. j. bloudivý nerv má víc větví. Je to nejdelší nerv v lidském těle, má přední větev (ventral vagus) a zadní větev (dorsal vagus). Přední větev vede z mozku přes tvář, inervuje srdce a plíce. Zadní větev vede od mozku podél páteře a inervuje trávící systém. Teorie je založena na třech principech:

· Ko-regulace. Značí biologicky dané, vzájemné ovlivňování nervových systémů (NS) lidí, lidskou propojenost a potřebu vztahování se, biologicky danou potřebu sdílení (přes tzv. zrcadlové neurony), potřebu najít svůj obraz v nervovém systému druhého člověka, být porozuměn, "překládán", přijat. Už malé dítě se učí o tom, kdo je podle toho, jak ho zrcadlí rodiče.

· Neurocepce. Organismus neustále (bez přímého uvědomování) skenuje bezpečí nebo ohrožení vycházející     z vnitra těla (inside), z prostředí (outside) a od jiných lidí (between). Cca 80 % všech nervových vláken směřuje  z těla do mozku, cca 20 % z mozku do těla. Jako první vnímá nebezpečí tělo, které vyšle signály do mozku.

· Hierarchie autonomního nervového systému. Dle vyhodnocení bezpečí, nebezpečí nebo hrozby nervový systém reaguje jedním ze stavů s hierarchickou postupností, danou evolučním vývojem mozku. Nervový systém se neustále nachází v jednom ze tří stavů, v závislosti od vyhodnocení bezpečí resp. rizika ohrožení:

• Jako první, evolučně nejmladší stav volí nervový systém ve stavu bezpečí spojení (s sebou, s druhými, s prostředím, s duchovnem), aktivuje se větev ventrální vagus parasympatika. V tomhle stavu je vnitřní prožitek bezpečí, umožňující vnitřní postoj Já můžu. Mám na výběr, mám plno možností. Typické je sociální zapojení, otevřenost kontaktům a lásce, naděje, zvědavost, sebe/soucit, vděčnost, pocity radosti nebo klidu a  sounáležitosti. NS je optimálně nabuzený, regulovaný. Tělo je uvolněné, člověk udržuje oční kontakt.
• Pak následuje ve stavu hrozby mobilizace, aktivuje se sympatikus (sympatická větev autonomního NS). Tomuto stavu odpovídá vnitřní prožitek nebezpečí (Jsem v ohrožení), spojen s vnitřním nastavením: Musím to zvládnout (Musím se bránit). K tomu slouží dvě cesty: útok nebo útěk (fight or flight), stav aktivizace veškeré energie v zájmu přežití, zvýšené ostražitosti vůči hrozbám. Odpovídající fyziologický stav je hyperaktivovanost, nabuzenost organizmu, panika, stav je emocionálně spojen s hněvem a úzkostí. Nervový systém je dysregulovaný, všechna energie se koncentruje do mozku a do svalů. 
• Poslední možnost přichází po vyčerpání všech předešlých, je to vývojově nejstarší stav nervového systému - ve stavu ohrožení života znehybnění (freezing), odpojení / disociace nebo kolaps spojený s aktivitou dorsální větvi parasympatika. Nervový systém vyhodnotil, že už nemá smysl bojovat. Odpovídající vnitřní postoj je: Musím přežít. Na úrovni těla mu odpovídá staženost, otupělost, znecitlivění, na úrovni emocí odpojení od emocí, odpojení od sebe, pocit izolovanosti, opuštěnosti, rezignace, zoufalství, beznaděje, ztráty smyslu, pocit jakoby člověk ztratil kus sebe, pocit: "nežiju, jen přežívám".

Každý ze tří stavů nervového systému má svůj dobrý, adaptivní význam a vícero odstínů, není to buď - nebo, ale v rámci daného stavu  se pohybujeme na škále od minima po maximum. Cílem není být pořád ve stavu ventral vagus, cílem je flexibilita, teda být ve stavu přiměřenému dané situaci a kontextu. Přirozené jsou smíšené stavy (blended states), např. u hry můžeme být aktivováni (stav sympaticus) a plni radosti a zvědavosti, bezpečí (stav ventral vagus), t. j. sympaticus pod dohledem, "pod deštníkem" ventrálu. Stejně můžeme pasivně sedět a koukat na řeku (stav dorsal) ve stavu bezpečí a klidu (ventral vagus), t.j. dorsal pod dohledem ventrálu. Existují dva stavy, u kterých je vyrovnaně aktivován sympaticus i parasympaticus, a to jsou kreativita a sexualita.

Mozek se učí na základě zkušeností, což znamená, že samotné vyhodnocování signálů bezpečí a ohrožení je individuální u každého člověka dle jeho zkušeností. U traumatických zkušeností nebo spíše řečeno tzv. nezpracovaných zážitků jsou lidé často hypersenzitivní na konkrétní signály nebezpečí vázané na minulé situace, tyto se pak stávají spouštěči automatických reakcí na úrovni těla a emocí, které se jeví být nepřiměřené dané aktuální situaci. V důsledku traumatického odpojení na úrovni tělo - mysl - emoce, u spouštěče pak tělo a emoce zůstaly v minulosti (narušeno spojení hipocampu a limbického systému). Vysvětlením je to, že tělo si všechno pamatuje a reaguje v přítomnosti na minulý nezpracovaný podnět. PVT postuluje, že zdravý mozek je integrovaný, celistvý, propojený, jsou zapojeny všechny jeho části.  Lidé      s nezpracovaným traumatem často (ne vždycky) zůstávají rigidně v jednom ochranném stavu ANS (sympatikus nebo dorsalní větev parasympatika). PVT zohledňuje evoluční aspekt stavů nervového systému,  dorsální větev parasympatika má cca 500 mil. let, sympatikus cca 400 mil. let a ventrální větev parasympatika cca 200 mil. let.  

Polyvagální terapie: PVT rozpracovala do polyvagální terapie terapeutka Deb Dana. Terapie je výzkumně podložena (evidenced based), cílem je poznání, "spřátelení se" se svým nervovým systémem, aby mohl být regulovaný. V terapii se pracuje na zvýšení vnímavosti k reakcím svého těla, mapování subjektivních spouštěčů bezpečí a ohrožení, jejich porozumění, využívá i imaginace a meditace na podporu stavu ventral vagus, protože většina lidí utíká do obranných stavů (dorsal vagus nebo sympaticus) atd. Deb Dana vypracovala i sadu jednoduchých cvičení na podporu nervového systému, stimulací sociálního systému napojení a podpory bezpečí (Polyvagal Exercises for Safety and Connection). Polyvagální terapie vnesla do psychoterapie spirituální rozměr, v obecném smyslu napojení na "něco", co nás přesahuje. Ponechává individuálnímu doplnění toho, co to je pro každého člověka (bůh, vesmír, obecné dobro apod.)  Spirituální aspekt bývá někdy v západní terapii opomíjen. Speciální využití nachází polyvagální terapie v trauma terapii. V zahraničí vzniklo mnoho druhů cvičení s tělem na podporu nervu vagus, např. Vagus Nerve Yoga apod.